Metodický portál 

Narovnání vztahu státu a církvemi sleduji po léta, jako učitel humanitních a uměleckých předmětů církevního gymnázia, jako člen a krajský radní jedné strany a státní úředník touto stranou nominovaný, nyní v ústraní jako odborný pracovník ve školství. Tento tag nesnese dlouhé řeči, takže: opětovné lavírování s pravdou a spravedlností, které předvádí část koaličních politiků, není populismus, ale podle mého názoru donebevolající hloupost. Církve byly a jsou rození správci majetku, osvědčily se po celé dějiny, zejména v krizových situacích, v mnoha oblastech, kde i dnes stát tápe (zdravotnictví, školství, sociální služby). Omýlání marx-leninských pouček jako východiska, tolik zažraných pod kůži národa, musí politici opustit ve chvíli, kdy jde o pravdu a nápravu křivdy.
Jde také o to, že dotčení politici nevystoupí přímo a nedokáží si říci o své preferenční hlasy jasně: chceme podpořit učitele, budovat a udržet dopravní infrastrukturu a rozvíjet venkov, proto nechceme nyní vracet církvím majetek. Místo toho zahlcují veřejný prostor sofismatem rozpočtové odpovědnosti. Tohle zlé lhaní si do kapsy části současné středopravicové koalice je sice v české politice kolorit (vzpomeňme na Tlustého nebo na osm let vlády rudých), ale s velmi negativním mezinárodněpolitickým přesahem a hlavně s devastujícím přesahem k srdcím, svědomí a právnímu a historickému vědomí Čechů. Co dodat, snad pokračující ostudu našeho státu dokáže vyřešit zatím uvážlivý, pravdu a spravedlnost rozlišující premiér; nebo si ti politici konečně uvědomí, s čím si zahrávají?