Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Veřejné postní uvažování

Dnešní úvaha by neměla být dlouhá. V postním období by člověk skutečně neměl vydávat tolik energie na sdělování myšlenek. Měl by ale vnímat a nechat rozum s proudem vědomí cosi činit.

Přesto mi dovolte roztrhnout záclonu postního ticha a krátce se zamyslet nad tím, jak tady u nás v kotlině pečujeme o veřejný prostor. Tedy respektive, zda vůbec a co s tím… K úvaze mne přivedlo spousta okolností a jmen, která v tomto volném slohu nyní vyklepu z rukávu: M. Kalousek, D. Černý, D. Drábová, I. Noble, V. Cílek, C. Özdemir, pan prezident, J. Peňás, auto s reklamní plochou, oranžové kolo.  

Kapitola 1 – Vilnius

 Jedná se o hlavní město členské země Evropské unie Litvy. Litva si prošla mnoha historickými peripetiemi, konec konců i hlavní město bylo tu pruské, běloruské, tu polské, tu jen metropolí autonomní sověské socialistické republiky. Město před několika měsíci navštívila česká filosofka a teoložka Ivana Noble. A přivezla si následující zážitek. Když šli s kolegou po nábřeží P. Vileišiho gatvé, uviděla, že do místní řeky Vilnia ústí plynovod. Kolega ji ale upozornil, že je to umění ve veřejném prostoru a že Vilnius byl Evropským městem kultury teprve nedávno (2009, pozn. Koubek).

Ten plynovod prý značí, že Litevci nemají ještě vyjasněný svůj vztah k veřejnému prostoru, kde i takováto věc může vedle pohoršení vzbudit i otázky. Ale co o vztahu k veřejnému vypovídá více a jasněji, je událost, která s udělením titulu souvisí. Starosta Vilniusu nechal v centru města zbudovat řadu cyklostezek a vybavil je oranžovými stojany a tisícovkou nových jízdních kol. Pod heslem Svět je oranžový! se rozhodl pro experiment svědomí. A domníval se též, že pomůže historickému centru od aut. Experiment skončil v den, kdy byl zahájen. Litevci kola rozkradli. Průvodce paní Noble řekl, že viděl zahraničního novináře, jak kráčí k jednomu stojanu a jak je odstrčen mladým krajanem chtivým nového bicyklu jako v Její pastorkyni. V následujících dnech se v prodejnách barev a laků nápadně zvýšil prodej venkovní barvy na kov. Hádejte, která se neprodávala?

 

Kapitola 2 – Lety veřejné

 Litva a také Česká republika jsou součástí východní Evropy. Praha, Evropské město kultury, nám ve veřejném prostoru zanechala sympatická miminka, takže ve srovnání s Vilniusem dobré. Co se kol v ulicích týče, tento experiment byl ale nedoporučil starostovi, ať je to zloděj koní sebesympatičtější… Vždyť i znalec české duše pan ministr Kalousek (znalec, protože je velmi úspěšný v oslovování Čechů před volbami, ať už je oslovuje rozumem – 2006, KDU, My máme rozum! – nebo citem – 2010 a „řecké psycho“) při schvalování rozpočtové změny uvolňující prostředky na romský památník v Letech prohlásil, jen ať si (romští podnikatelé) taky nakradou! Tato libertariánská víra, totiž že veřejné prostředky jsou určeny k neveřejnému a nekontrolovatelnému rozebrání různými firmami, v jejichž sídle stojí snad jen autobusová zastávka a vlastnická struktura není známa, jej zjevně vede k tomu, že chce stát zbavit VŠECH prostředků – bohužel začíná špatně, šetří právě na státním aparátu, a tudíž mu nejkvalitnější lidé odcházejí (MUDr. Bartáka na mysli nemám). V Letech prostě pro ministra nešlo o splacení dluhu vůči obětem holocaustu, ale o možnost si přijít k provizím. Realistické to být sice může, ale rozhodně je to zužující a ideologizující pohled. A podvědomě pokřivuje pohled Čechů na společné věci jako na zónu moci, do níž a jejich pravidel jim nic není.

 

Kapitola 3 – Fukušima

 Když se z bazénů s nedokonale „vyhořelým“ palivem atomové elektrárny v Japonsku vypařila voda a tu z bazénu šlehají plameny, tu vybuchne v okolí koncentrovaný vodík, je na nohou celý svět. S výjimkou jedné země. Matku a strážkyni ohně Fibingerovou dnes vystřídala ředitelka Úřadu pro jadernou bezpečnost a její premiér. A potvrzují ruku v ruce, že nás opravdu Fukušima 3. a 4. blok neohrozí ani náhodou. Česká televize a Respekt se sice snaží upozornit, že diskuse má být jiného charakteru: stačí se spolehnout na neskutečně drahé (cena vybudování, ochrany a následné sanace jaderných bloků, které se plánují v Temelíně, je mezi 600–700 mld. Korun českých v dnešních cenách!), super střežené, mohutné centralizované zdroje energie? Nebo existují alternativy? Ale paní Drábová pan prezident a jeho Nečas mají u nás vždy pravdu.

 

Kapitola 4 – Prach a broky

 Ještě že v době, kdy se ukazují hluboké stopy působení vlády jedné strany – my máme pravdu, vy máte svou, tak se vzájemně nebavme, vy si opravujte chalupu a jezděte k Balatonu, my si budeme s našimi tajnými kompetencemi a Vaší plnou podporou ve volbách rozdělovat veřejné statky – je zde Peňás. Co dodat, zatím to nezakázali :) , tak si sloupek, který vychází v sobotní příloze Lidovek Orientace na s. 29, přečtěte! A můžete se odvážit přečíst si i eseje, rozhovory a polemiky v Orientaci obsažené. Snad to pro Vás nebude moc nudné, zdlouhavé, na pokračování diskuse čekat týden i dva (třeba ta nynější o tom, k čemu je památková ochrana, zda zvyšuje cenu nebo zvyšuje atraktivitu místa; nebo nedávná o ateismu) Vás ani nehne… K tomu Vám pomáhej…

 

Východ a pravda…

 Když jdu z Karlova mostu na Staré Město, zastaví mne semafor, když jdu po Dlážděné ulici, projede kolem mne rachotící pojízdná obrazovka, která mne manipuluje k nákupu a v rozčílení do mne fedruje snadno melodie a značky zboží. Proč na Václavském náměstí není omezen hluk dopravy, hluk obchodu a všudypřítomná špína a bordel, které se zadírají do srdce? Proč zastupitelé zavírají hudební kluby a nejsou schopni vyvézt automobilové radiály a magistrály z míst trvalé městské rezidenční zástavby? Proč se slučují školy a kulturní organizace ve velké, neřiditelné celky – že by proto, že z velké hromady se dá víc zdefraudovat, česky opt-out?? Otázky, otázky… Možná proto, že je nás cílků, kteří si je klademe, málo, jsme málo slyšet, málo přesvědčiví. Málo se inspirujeme v Německu, kde nynější úspěch hnutí Zelených (Bündnis der Grüne) neplyne z toho, že mají pravdu, ale že vyslovují, na co lidé myslí, o čem přemýšlejí; a často se staví do jejich řad (ne do čela!!).

A možná se na tom spolupodílí i naše vzdělávání – které předává fakta a k otázkám nevede. Nebo jen málo a málo promyšleně, s malou náročností a péčí o žákovu mysl. Měl jsem v ruce učitelské aktivity, které navrhují ptát se gymnazistů, jaký vztah má básník Seifert k mamince… Měl jsem v ruce jiné, které vyžadují pracovat s informacemi kampaňovitého letáku, aniž by žákům nabídly leták nesoucí odlišné sdělení a nějaký odbornější text. Možná je to jen spěchem, chceme výsledek za třicet minut. Ale co se člověk za třicet minut naučí, promyslí, zhodnotí?

 A jsme u toho postu. Takže úvahu končím, třeba jsem někomu udělal radost. Zodpovězení svých případných otázek nechte na dobu velikonoční. A Duch svatý ať zaplní všechny případné vrásky. Ještě je naděje – a  jsme jí my sami!


    nikdo zatím nehodnotil

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.