Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Nechme se vyspílat aneb slova si to zaslouží, i Vy!

Už na Vás někdy na divadle křičeli 4 elitní národní herci (předem se omluví)? Křičeli zkratky, z nichž je jako z mozaiky sestaven český stereotyp? A ještě Vám při tom budou tykat… A za to mám platit? No nemusím – a brzy již ani nebude za co, protože Pražské komorní divadlo v Komedii kvůli koncepční neschopnosti magistrátu hlavního města skončí v červnu 2012. Víc o konci nejoriginálnější české scény zde.

Čas hry

Ale než začneme plakat, nechme si vynadat. Ona hra, Handkeho Spílání publiku v podání divadelníků z Komedie, je jedinečnou možností, být zcela a na sto procent součástí hry. Tedy, ona to podle úvodního preludia vlastně ani hra není – je divadlo divadlem? Herec, jeviště, drama, divák, nejsou to jen zbytečné role vytvořené ze sítí předsudků? A co vlastně prožíváme před, v a po představení?  Řeka otázek touto hrou-nehrou kladených bere dech. Tonoucímu ale pomohou jednotlivá slova, věty a sami protagonisté; nenechají Vás v tom plavat! A navíc: pak přichází definitivní prolnutí herců do diváckého svědomí, vědomí, dokonce dýchání! Dýchat, nedýchat! Jaká je tato hra, když ji zažijete poprvé? A to je právě na Spílání to nejsilnější – nezastírá totiž, že je TAKOVÉ, JAKÁ JE. Je, a po skončení už není. Časování je sice slovo, jímž Kant a němečtí fenomenologové chtěli nesrozumitelnost abstraktní teorie posílit jazykovou ekvilibristikou – ale tato hra plánovitě a doopravdy – odměřuje čas.

Divák musí ze hry odcházet jako z Trierových filmů – pamatuji se, že z filmu Kdo je tady ředitel jsem odcházel a říkal jsem si, Larsi, kde jsi, tohle mi teda musíš vysvětlit! Výhoda návštěvníka této komedie je to, že (tedy ne hned, zas tak nekonvenční to není, ale po představení) se Pechláta na vše můžete zeptat – a dokonce i paní Míčové, pokud Vám nepláchne na kole.

Spílání prázdnotě

Další rovinou jsou dialogy hluchých. Taky ve školství známe, že ano – dialog, kde na jedné straně je herecký pokus a na druhém je urputná snaha recenzenta popsat papír. Nejde o kritiku, ta pomáhá, hledá a očišťuje, je-li tím, čím má být.  Jde o recenzi, úkol do ranního vydání. Co s tím, když myšlenek není? No, je zde rezervoár, kloaka nicneříkání. O 450 slovech :) Vždyť to stejně nikdo nečte! Ale to je omyl, čte to ubohý protagonista – Spílání je z části úšklebkem herce nad recenzenty. (ne nad kritikou!)

Nitra se otevírají

Chceš-li zažít Majera a Pechláta nahé a vidět/nevidět tajnější části těla Gabriely Míčové, pak i toto uvidíš. Ale hra je maso, je to coolness, z jiných důvodů. Totiž, i herci mají slabší chvíle, mají svá tajemství mimo scénu – třeba žárlí na úspěch, zcela přirozeně. A kdy jindy si to vyříkat, „ty laureáte!!“ Nebo se vysmát dohrávání, gestu, dekoraci, deklamaci nebo paruce. Než před publikem, které je otevíráno hrou a kterému se otevře hra, herci a život – tedy ty dvě hodiny života, jako čistě jejich společný čas.

Měřit čas – určitě pospolu

Zajímavým momentem je přechod ke spílání ve finále. Herci se najednou zpovídají pábitelsky – jakoby jasně ukazují, tady není divadlo – ze sentimentu k publiku. Pláč Míčové je sice hraný, ale je dost možné, že tito mladí herci hrají opravdu PRO VÁS A S VÁMI! Zkuste to. Divadlo sice opravdu končí, ale až za rok. A kdo se chce dávat překvapovat každou vteřinu, má tedy ještě několik málo příležitostí. Komedie, Pražské komorní divadlo, Dušan Pařízek, Peter Handke, ABBA (ano, i ta, jděte tam, uvidíte :) ), Martin Pechlát, Gabriela Míčová, Stanislav Majer a „zlý muž“ ansámblu Martin Finger Vám naservírují podle mne nejzajímavější u nás inscenované představení roku 2010!


    hodnotili 4 uživatelé

3 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Po prvním přečtení vím jen jedno: musím si Váš příspěvek přečíst (nejméně) ještě jednou. Děkuji za doporučení.

  2. avatar

    Rozhodně musím poděkovat za rozšíření obzoru. Zastavila jsem se u několika vět...

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.