Poslední chvíle lidstva, Pražské komorní divadlo 2011, „šílený kankán lidské blbosti a surovosti“
„Ty zhola neuvěřitelné skutky, o nichž se tu referuje, se skutečně staly. Ty zhola neuvěřitelné debaty, které se tu vedou, doslova takto se vedly; ty navýsost křiklavé výmysly jsou citáty.“ K. Kraus o své „obžalobě světa stiženého šílenstvím“
Přál bych si, aby dnešní den vůbec neskončil, aby se slil ze setkání s mými externími spolupracovníky, z Václavského náměstí a z balkónu divadla Komedie do temného živočišného proudu, který by obtékal anakondím zákonem mé hrdlo, až… Proud, který stahuje ke dnu, vyrostlý z přátel, známých, mých čtenářů pravidelných i náhodných. Ty náhodné zejména se pokusím teď požádat, aby v četbě pokračovali, neboť je škoda něco se nedozvědět, třeba o podstatě války, moci a o člověku.
Chci tímto kratičkým článkem poděkovat všem, kdo čtou a vrací se, když hned nepochopí. Kdo jdou za h(o)rou a nenechají ji triumfovat jejím řezavým odmítáním, její zdánlivou neuchopitelností a kluzkostí surového materiálu. Lidská duše přijímá přítomné často nekriticky – a neuvědomuje si, že spojením duší nekriticky průtokových vznikají a pronikají dějiny. Když duše stanou se hrází za železa, lekne se hora a otřese se sama moc. To ona a ne my vymyslela demokracii. A média.
Inscenace hry Karla Krause Poslední chvíle lidstva v Komedii je, a omlouvámse Vám, kdo nemáte rádi emblémy, komedií svědomí – zaznamenáním přítomné myšlenky a „pocitu“, který si určitě účastníci „malých dějin“ vybaví: ano, to jsem četl! Méně, ale také možné: ano! To jsem slyšel!! Kdo ale řekne: ano, tohle přesně si vybavuji, tak to bylo, to jsem já, to jsem si myslel! Já, obyvatel postmoderního ostrova bez historie a bezbolestného konzumu, si matně vybavuji, že bolest jsem cítil, když jsem se dočetl u Partika Ouředníka v jeho glosáři Europeana cosi o zlatém věku, o heroismu, o pumpování do měchů války, cosi o dámách a jejich kapesníčcích… A také cosi o eugenice, která byla považována od Sparty až do poloviny 70. let XX. století za přiměřenou terapii, která naše evropské ne-barbarské kmeny pozdvihne k bohu. A propos, Bůh, ve hře se objevuje mezi řádky jako trapný svědek – všichni jako víme, že není, ale jako nasloucháme, co povídá učenými ústy svého velvyslance na zemi. Při nezbednosti a neposlušnosti odkážeme skeptika do kouta. Pranýř a šibenice, hranice? To ne, vždyť je tu už XX. století.
Tohle století je v sociologii a dějinách opravdu emblematické. Ono neskončilo. Věřte nebo ne, ale jeho kapitalismus, socialismus a liberalismus, nacionalismus, environmentalismus, poststrukturalismus, ekonomismus a snaha o osvobození od -ismů dějinně nutným vítězstvím komunismu… v nás a je a bude. A války, které dávají dějinám ten pravý smysl. „Bojujeme totiž proti dalším kulturám, aniž bychom se bránili nekulturnosti v nás.“
Hrou dějiny nepochopíš. Hrou dějiny navštíví tvou duši znavenou. Namísto knedliku jednu Komedii! Hra je o mase, mediích a zpracování davu pro. Pro, to je pozitivní síla, i když jde o vraždění. Chci Komedii poděkovat a je třeba dnešní nespavou úvahu skončit. Defilé v posledních minutách inscenace, kdy uvěříte, že dějiny opravdu učinily krok zpět a navštívili Vás, opravdu, zde a tady, vystřídá potlesk, tentokrát už opravdový potlesk na cestu dom. Příkop, v němž leží mrtví, umrzající děti na pustém moři po potopení parníku, znásilněná, která přežila svou smrt a je rozstřílena ve vodě, bití a slepota, matky a beznozí dekorovaní medailemi a kříži. Krev, oblíbená, laskaná, přenášená v dlaních herců a ve fotografiích reportérů. Od stromu k ranním novinám je to prý přes tři hodiny! Tak to je houby proti věku medií elektronických. Barma, Bosna a Hercegovina, Irák, Súdán, Tunis, Sýrie, Egypt, Libie, Palestina, Mexiko a válka o drogovou cestu, ZOO ve Dvoře Králové nad Labem, bronzová jízda hokejistů, rosnička Janička. To je v našich časech on-line přítomno instantně. Proto, domnívám se, hra může působit na návštěvníka tak pravdivě. Ona pravdivá, tj. aktuální je, i když úryvky a „útržky“ ze životů, z nichž je sestavena, pocházejí z doby první světové války.
Po válce je důležité rychle rozjet turistiku! Čo bolo, bolo. Bol.
„Fotím ve válečném stavu a fotka zastavuje čas. Představuji si, že ho ovládám, ale když přijedu rozpálený válkou do chladného míru, vrátím se do plynoucího času. Když se mě zmocní mírová pohoda, přepadne mě smutek a já musím zase rychle odjet do války, abych se s ním vyrovnal. Závodím se smrtí a běžím tak rychle, že se tím zbavím smutku.“ (Patrick Chauvel, Válečný reportér, Praha 2009)
„… Je vskutku hluboce pochopitelné rozčarování epochy, která nikdy nebyla schopna prožitku a vůbec ne představy toho, co prožívala a kterou nelze otřást ani řed tím, než se zhroutí…“ K. Kraus, předmluva k prvnímu vydání hry.
O poezii války Partika Ouředníka: viz marginálii „Němci dbali na hygienu“ (Europeana, s. 31; o kouzlu turistiky zase s. 73). Srovnej též, Karel Čapek, Válka s mloky, Jan Zahradníček, Znamení moci, Motáky nezvěstnému, Magorovy labutí písně, časopis A2 a jiné. Ale je tedy fakt, že to jsou kosmopolitní žvásty. My, praví Češi, co se umí radovat a vydělávat, nakupovat, nemyslet, po proudu po větru… máme rádi Atom-Vaška! Teda musím říct, že je dobře, že kolotočář radní pro kulturu ty peníze Komedii nedá. Co kdyby tam chodili lidi pořád a viděli to intelektuální bahno, co se tu vytahuje ode dna hladce sympatického lidského rybníka, a ŘEKLI SI, O ČEM ŽE TO TAM HRAJÍ!!
Němce obdivuji aspoň pro jejich akurátnost, Francouze pro galantnost, Italy kvůli velkému srdci, Angličany pro vytrvalost… Ale co nenávidím, je rakušáctví. Parafráze na T. G. M.
K. Kraus, Poslední chvíle lidstva
Režie v Komedii: Katharina Schmitt, Thomas Zielinski, Alexander Riemenschneider
Premiéra: 22. 4. 2011
