Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Zeptej se táty

Nejsilnějším pocitem po přečtení poslední stránky románu bylo, že si ještě musím některé momenty znovu připomenout. Mozaika života pozůstalých po MUDr. Janu Nedomovi a jejich nejbližších příbuzných by se mi úplně nespojila bez konkrétních návratů a opakovaného čtení. Soudím, že tento knižní pomník (v románu tomu tento příměr koresponduje s kapitolou o pomníku doktora Nedomy na s. 52-55), který si autor celkem vědomě vystavěl, očistil od předchozích nánosů a připevnil k půdě svého Ostravska za pomoci ocelových čepů slov, myšlenek, prostředí a strhujících osudů, bude patřit k tomu nejlepšímu, co na konci české literatury, před zvýšením DPH z tiskovin a knih, stačilo vzniknout.

Hold památce velkého spisovatele soumraku české literární kultury!

 

Kontext a prostředí

 Expozé a závěr knihy se odehrávají v zapadlé části Karvinska, v místě ohroženém „důlními vlivy“, stigmatizovaném na první pohled odhumanizovanými tvary nekulturní „moderní divočiny“, pustou silnicí, rozpadlými industriálními stavbami, v nichž se krčí psí útulek, a emblematickou rychlíkovou tratí, která je symbolem místa: zde se opravdu nezastavuje. Přesto se i v těchto kulisách odehrávají životy lidí. A o lidech z tohoto kraje, kteří se navzdory špatným číslům na kostkách nějak probíjejí svým životem, je tento román. 

Román se prostírá na poměrně rozsáhlém časovém plánu od přítomnosti až po narození prvního Nedomovic dítěte, Jana, řečeného Hans, někdy odhaduji na počátku šedesátých let XX. století. Zvláštní smutek je v románu podtržen otázkami, které si čtenář a Nedomovy děti kladou nad dopisy otcova byvšího přítele a spoluvyznavače protestantismu Petra Wolfa. Dopisy jsou v hrubé zkratce transcendentálním obviněním generace, která žila a pracovala i v době temna komunistické diktatury. Tato tematizovaná Hrůza nemožnosti odpovědět na určité otázky a také na další velmi složitá dilemata života, se prostřednictvím jednotlivých epizod neustále více a více stává ústrojnou součástí právě životů Nedomových dětí a ovlivňuje i jejich rodiny. Autor Kateřinu, Emila a Hanse užívá jako zvláštní tabule, individuální svědomí a ukazatele národního osudu, traumat a tajemství, včetně osvobozujících doznání a zdůvodnění; chvil projasněných ranními východy slunce, hořké vůně moře nebo splynutí s blízkým tvorem v láskyplném obětí. Hrůza nevyřčená, plíživá smrt, jako hlavní téma ale docela často tyto myšlenky a zážitky pohltí, slovy jedné z dílčích postav románu, „všechno dobré je vykupováno velkou bolestí.“

Řeknu-li, že román je barokním hledáním cesty v temnotě, upevňováním jistoty, že jít se musí, v drolícím se čase, kde přicházející poznamenává to, co je – a  ostatně takový život člověka ve stínu umírání a smrti je – pak si myslím, že autor skutečně dosáhl vrcholné transcendence a jednotlivé prvky kompozice románu vhodně slouží jeho velké myšlence, představit lidský život v jeho nejhlubších polohách usebrání. Podobně jako to učinil Trier zobrazením života/neživota v bezprostřední přítomnosti totálního konce (Melancholia, 2011) nebo Tomáš Zmeškal v románu o děsivosti a nezvratnosti osudu, Milostný dopis klínovým písmem (Torst, 2008). Zeptej se táty je silný román ontologického přesahu. Je dobré jej číst.

 

Postavy

 Vše se nějak časově vztahuje k momentu odchodu otce rodiny Nedomových, lékaře, vedoucího interní stanice nejmenované severomoravské nemocnice. Hlavní postavou je tedy smrt a humánní překonávání stínu její blízkosti.

Kateřina, nejmladší Nedomovic dítě, třeba mládí strávila s vidinou konce, protože měla cukrovku a k tomu jí selhaly ledviny. Jen ruka otcova, to tajemné vykoupení láskou a smrtí ji zachránilo. Předčasně dospělá ale prožívá svůj život tak trochu vedle sebe. Vnímá jej tak, protože její život je dar. Když ale pochopíte svůj život jako obdarování, jako překvapení, jako něco nesamozřejmého, dostane zcela jinou kvalitu. Prostřednictvím této postavy ohledáváme právě tuto hlubinu bytí – tedy život v plnosti a kvalitě.

Emil je prostřední syn, narodil se dlouho po Hansovi, pět let je moc, to první dítě je jako jedináček a Emil byl vždy, a sám to tak prožíval, ten čtvrtý, přívažek, někdo navíc. A když se narodila Kateřina a byla na smrt nemocná, zase to nebyl Emil, kdo by byl středem pozornosti. Emil se k otci vztahuje svou prací lékaře, chybí jí ale víra. Hledá ji v madridském Pradu, hledá ji ve vzpomínkách, hledá ji dokonce návštěvou pana Wolfa. Hledá ji v manželství. Ale není jí schopen, ví to a přitakává životu. Jako lékař musí, protože přijal toto poslání. Emil je epický prvek vypravování. On jediný děj posunuje – protože mu chybí ty hloubky sourozenců, je zde jako hybatel. Skrze něho a jeho obhajobu otce před snovým soudem bez soudce se jakoby dobereme i pravdy. Ale o pravdu nejde, jde o soud, tedy úsudek na základě důkazů, které nikdy nejsou úplné…

Emil je levák a pravdu a víru vzdal, protože v jeho světě existuje jedině relativita.

Hans, to je malíř, který v tomto světě žije jen docela málo. Plný sám sebe je jen občas vtažený do přítomnosti, tu synem, tu manželkou Evou. Dává knize výtvarný dojem, hutnost jeho zážitků v ranním trolejbusu, na zastávce autobusu, v noční somnambulii, jeho potřeba vyřešit světelný nebo sociální problém do absolutní harmonie, rozšiřuje knihu o další, tentokrát vnitřně estetizující přesah lidského života. JŽivot transcendenci potřebuje a k ní se upíná. Nachází v ní ale hans život sám? Víru nehledá, tu s otcem sdílí. Ale přenese jí do skutečnosti a přetaví v čin?

Jan Nedoma měl samozřejmě i manželku. O Martě se dozvídáme řadu faktů. Je to ta žena, vystudovaná botanička, která doslova ztělesňuje ukotvení v reálném světě. Ji chce následovat Kateřina a hledá si obyčejného člověka. Ti jsou ale zlí, to jsou ti, co zvolili Hitlera, Gottwalda a je nutno je hledat za všemi neštěstími světa, zdůrazňují jí Emil.Mmatka Marta ale takového člověka našla. Jestli je táta Nedoma někdo, pak je to ten, kdo víru přetavuje v život, samotných svých dětí, ale dává  též impulzy, jak žít poctivě, své rodině i v zaměstnání. Marta nepřipouští možnost, že by se její muž jakkoliv pohyboval ve stínu. Celý román ale hledá, kdo to byl. Dokud žil, její praktičnost v jeho bytí nevnímala problém. Po smrti jí ale chybí vzpomínky. Takže je také zrazena smrtí a hledá, hledá manžela; a najde ho.

Důležitými postavami jsou další členové Nedomovic rodiny, Jenovéfa, řečená Jeny, Emilova manželka, a její sestra Johana. Jeny se zdá být až moc dobrou ženou Emilovi, Emilovi, kterému chybí dno bytí. Jeny se trápí a důvodem není to, že jejich děti už opustily hnízdečko. Důvodem je sestra. Komu sdělí tyto potíže, tato traumata, když Emil je Nedoma.

Další postavou, která ovlivňuje mnohé, je hříčka v příjmení klíčového rodu – Nedomové často nejsou tam, kde by měli být. Po otci to nesdědili – ten se zdá byl tam, kde měl být, vždy a spolehlivě. Ale odkázal jim to příjmení… A navíc trauma s Wolfem.

 Petr Wolf je k příběhu klíč. Přečtěte si román. Objevíte tam velmi varovné svědectví o nemoci doby. My se málo ptáme. Děti rodičů, rodiče dětí. Buď bolest nevědomí neseme úkorně v sobě a nebo nám brání plnit účel lidského bytí na zemi, kterým je podle autora rodina, láska a pomoc. On o tom totiž nepochybuje, pochybuje ale o tom, že je se jedná o mety dosažitelné.

 

Kompozice textu

 Román je vystavěn tak, že místa, myšlenky a zážitky přítomných hlavních postav, jež tvoří jednotlivé kapitoly, doplňují nejednoduchost a nejednoznačnost života, které všechny tři Nedomovi vnímají a trochu na úkor svého blízkého okolí také žijí. Slovy bývalého Kateřinina manžela Josefa, Katka, to byla moje deprese.

Když jsme tedy v nemocnici a s Katkou zjišťujeme, jak těžké bylo dělat poctivou medicínu v systému dvojího zdravotnictví, kde jedině bylo lze pochopit onu temnou distinkci tak prostého výrazu, jakým je „konzervativcní léčba“,  když s Hansem drtivě pochybujeme o vlastní identitě a o tom, že hledat krásu má smysl, nebo s Emilem rozhodujeme, zda odbočit do hospody a tam žití předstírat, dokud nezmizí v alkoholovém rauši, a nebo pokračovat svým životem, tou temnou cestou lékaře, pána nad smrtí, stále jsme poblíž tátovi, který mluví z každé věty, je stále přítomen a vše dokáže pojmenovat tak přesně – ale stejně nedostatečně, aby zodpověděl další a další otázky. A co víc, už je nezodpoví, je totiž mrtev, leží ve smrkové krabici metr a půl pod zemí, zůstal náhrobek, děti, žena a pochybnosti.

 

Zkušeností čtenáře je, že na tento román je třeba vymezit si čas. Nedá se číst v krátkých intervalech, na nějž tato doba rozbila náš všední den. Zkuste si obojí, číst po malých fragmentech a přečíst najednou. A nejděte deset rozdílů.

 

Závěr

 Honzo Balabáne, pane editore Petře Hruško, znám Vás od vydání mocné Kozelkovy knihy o ostravském kulturním milieu V srdci černého pavouka. Díky za těch úžasných deset let; a nyní už bez Honzy, budeme žít život naplno a budeme mu vděční, budeme si slovy Ivo Haráka hýčkat myšlenky, bližní své a vědomí všech paradoxů bytí až k smrti.

 

 

Jan Balabán – Zeptej se táty. 1. vydání /editor Petr Hruška/ Brno: Host, s. r. o., 2010, 183 s.


    hodnotili 2 uživatelé

2 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    Jsem docela vděčná za tento rozbor. Knihu dočítám a stále spíše vidím střípky. Několik stránek zůstává založených, abych se mohla vrátit. Shrnutí pohledů jednotlivých postav mi pomohlo. Jen stále mám pocit, že stěny oné igelitové tašky, ve kterých jsme vrženi na tento svět, se v prostoru románu rozplývají více než ve skutečnosti. Že těm postavám rozumím(e) více než lidem kolem sebe.

  2. avatar

    Děkuji, myslím, že klíčem může být procházka industriální divočinou a pak doslov pana Hrušky na zadní předsádce kniny: "událostí je umrtí, ale vnitřním dějem je hledání života". A teď na Kobolda/nebo Koboldy? :)
    K pokračování Vaší glosy, od toho romány máme, ne?

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.