Pravé myšlení a pravé vzpomínání nemůže naplnit mou dnešní touhu po eseji. Ale do blogu se může myslet a psát i nespojitě. Už pro jeho mocnou „čtenost“ :).
Bylo jedno z horkých let poloviny devadesátých let dvacátého století. Sedmnáctiletý gymnazista a zpěvák krásnolipského pěveckého sboru ležel na zahradě a v ruce držel svazek esejů a dopisů muže, který zastával prvním rokem funkci prezidenta České republiky (byl před tím dva a půl roku strážcem odkazu Václavova, Karlova, Rudolfova a Tomáše Masaryka jako prezident Československa – se všemi jeho tehdejšími názvy). V sedmnácti letech na vsi má člověk nárok být lehce retardován – jak mi jednou s uznáním řekl jeden můj vysokoškolský učitel, vážím si Vás, Petře, protože Vy se opravdu ptáte a nebojíte se svého zpoždění! Leží na pomalu usínajícím odpoledním žáru a brání se spánku tím, že se začítá do knihy, kterou si cestou z brigády vypůjčil v rumburské klášterní knihovně.
To, co jsem na stránkách četl, se mne tehdy ale velmi, osudově dotklo, protože ty věty byly o svobodě, ale nesamozřejmé, která se nutně vždy pojí a je dokonce komplementární s odpovědností. Neznal jsem tehdy vlastně nic z filosofie, gymnaziální dějepis uspával, uvažoval jsem spíše o tom, že bych mohl dělat něco na počítačích… Nebo závodit na lyžích a na kole? Ale filosofující novinář, dramatik, disident a prezident? Co s ním v mém životě. A přece.
Havel v esejích ze sedmdesátých let pouze nemoralizuje – on zde představil vizi společnosti, která se řídí a strukturuje sama, její jednotliví příslušníci, svobodní občané, žíjí zájmem o ostatní, starostí (Sorge) o věci veřejné a vedou permanentní dialog se správci těch věcí. Uvědomil jsem si, že Havel píše o mně. O mých rodičích, o lidech z našeho města a kraje. Kraje bohem i lidmi po vyhnání českých Němců pozapomenutého, kterému tahle péče o společné, o ducha kraje a vzpomínky, ale také péče o to, co může přijít, hrubě schází.
A už tehdy jsem si uvědomil, že v Krásné Lípě ta péče a z ní plynoucí naděje nikdy, co jsem si pamatoval, úplně nechyběla. Lidé, moji přátelé ze sportovních oddílů, z turistů, organizace ochránců přírody, zahradkáři, učitelé, lidé pečující o lesní cesty a staré kříže, a lidé, kteří chystali každoročně celý měsíc den dětí nebo pohádkový les. To jsou přeci ti aktivní, ti Havlovi bezmocní, kteří ale to co můžou ovlivnit (k čemu jsou mocni) opravdu aktivně a bez očekávání materiální protihodnoty nebo halasného uznání léta ovlivňují, sdružují se pro dosahování svých cílů a starají se tak o rozvinutí života do pestrých podob, které ale spolu vedou dialog sebevědomých – mocných! Minulý režim byl rád, že zpívají, tancují, zahrádkaří v rámci „Národní fronty“; a to byla jedna z mnoha jeho fatálních chyb a nepochopení humanity. Nechal již v osmdesátých letech vzniknout občanské společnosti, která má konkrétní vtah k místu, k sobě navzájem, k obci, ke způsobu soužití, ale také k vládě nad zemí či regionem. A to tak prostě a ruku v ruce je!
Havel by se určitě radoval, kdyby mohl vidět a porovnat fotografie našeho městečka z roku 1988 a z dnešních dní. Ti lidé se zájmem o své okolí, obec a budující pestrou občanskou společnost si prostě nevyberou za starostu sígra ve špičatých botách!! No tak, tohle přeci píšu furt dokola – dnes bych měl vzpomenout na Havla prezidenta, literáta a člověka. Hm, a já si myslím, že jsem to v rámci svých znalostí a zkušeností právě udělal. Nechci říci, že obrázek sudetského maloměsta, které neztratilo naději a nepřestalo být v pravém lidském smyslu aktivní a pečovat o sebe, je ta nejhezčí vzpomínka na Václava Havla, tuto „globální“ politickou a kulturní hvězdu. Pražský kavárník to v dýmu Marlboro napíše lépe. Také paní docentka sociálních věd bude pregnantnější v analýze. Toto jsou slova a poselství do nebe od severočeského chodce. Když on viděl Václava Havla naživo v Pražské křižovatce v roce 2009, musí říci, že ten lesk, o němž mluvil nedávno Dominik Duka, v jeho očích opravdu byl. Přes časové zpoždění příprav na oslavy 20. výročí revoluce, kdy „lid země svrhl pokojně svou autoritářskou oligarchii“ (bylo to opravdu tak?), byl Havel příjemný, moderoval s lehkým úsměvem diskusi lidí kolem stolu, a tak vyzařoval pro mne onu pozdně letní pohodu té zahrady. Způsob, jímž uvažoval a jímž dával prostor alternativám a jak provokoval otázky u tohoto stolu nebo v diskusích o multikulturní realitě nové Evropy (kulaté stoly ministra M. Kocába) s Rupnikem, Baršou, Šiklovou a Bělohradským, nezapomenu. A budu aktivním občanem vedoucím permanentní dialog o tom, kam má směřovat země a jak, podle jakých pravidel, se má řídit. A jako u každé skutečné lidské aktivity budu pozorným, empatickým a budu přemýšlet i o možných důsledcích slov, činů a užívání moci, která mi je dána, neboť jen tak může člověk naplnit lidství jako tu největší výzvu Stvoření.
Václave Havle, děkuji!
Lenka Urbanová
25.12.2011 at 11.58Díky, Petře!
Pro mne tečka za tím prazvláštním prasmutným a pramyšleným adventním týdnem. A taky to tečka není, nemůže být a nesmí.
Pěkné svátky a otevřený příští rok!
Lenka
Petr Koubek
25.12.2011 at 14.20Lenko, díky Tobě a dalším lidem, co stojí za portálem a Kurikulem G za hezkou spolupráci! Bohužel od druhé půlky roku 2010 už to nebylo tak úplně jednoduché, ale zlo nesmyslu a ideologie je tu jen proto, abychom si opravdově vážili svobody! Krásný, požehnaný nový rok! P.