Nespojitě

Pravé myšlení a pravé vzpomínání nemůže naplnit mou dnešní touhu po eseji. Ale do blogu se může myslet a psát i nespojitě. Už pro jeho mocnou „čtenost“ :).

Bylo jedno z horkých let poloviny devadesátých let dvacátého století. Sedmnáctiletý gymnazista a zpěvák krásnolipského pěveckého sboru ležel na zahradě a v ruce držel svazek esejů a dopisů muže, který zastával prvním rokem funkci prezidenta České republiky (byl před tím dva a půl roku strážcem odkazu Václavova, Karlova, Rudolfova a Tomáše Masaryka jako prezident Československa – se všemi jeho tehdejšími názvy). V sedmnácti letech na vsi má člověk nárok být lehce retardován – jak mi jednou s uznáním řekl jeden můj vysokoškolský učitel, vážím si Vás, Petře, protože Vy se opravdu ptáte a nebojíte se svého zpoždění! Leží na pomalu usínajícím odpoledním žáru a brání se spánku tím, že se začítá do knihy, kterou si cestou z brigády vypůjčil v rumburské klášterní knihovně.
To, co jsem na stránkách četl, se mne tehdy ale velmi, osudově dotklo, protože ty věty byly o svobodě, ale nesamozřejmé, která se nutně vždy pojí a je dokonce komplementární s odpovědností. Neznal jsem tehdy vlastně nic z filosofie, gymnaziální dějepis uspával, uvažoval jsem spíše o tom, že bych mohl dělat něco na počítačích… Nebo závodit na lyžích a na kole? Ale filosofující novinář, dramatik, disident a prezident? Co s ním v mém životě. A přece.
Havel v esejích ze sedmdesátých let pouze nemoralizuje – on zde představil vizi společnosti, která se řídí a strukturuje sama, její jednotliví příslušníci, svobodní občané, žíjí zájmem o ostatní, starostí (Sorge) o věci veřejné a vedou permanentní dialog se správci těch věcí. Uvědomil jsem si, že Havel píše o mně. O mých rodičích, o lidech z našeho města a kraje. Kraje bohem i lidmi po vyhnání českých Němců pozapomenutého, kterému tahle péče o společné, o ducha kraje a vzpomínky, ale také péče o to, co může přijít, hrubě schází.
A už tehdy jsem si uvědomil, že v Krásné Lípě ta péče a z ní plynoucí naděje nikdy, co jsem si pamatoval, úplně nechyběla. Lidé, moji přátelé ze sportovních oddílů, z turistů, organizace ochránců přírody, zahradkáři, učitelé, lidé pečující o lesní cesty a staré kříže, a lidé, kteří chystali každoročně celý měsíc den dětí nebo pohádkový les. To jsou přeci ti aktivní, ti Havlovi bezmocní, kteří ale to co můžou ovlivnit (k čemu jsou mocni) opravdu aktivně a bez očekávání materiální protihodnoty nebo halasného uznání léta ovlivňují, sdružují se pro dosahování svých cílů a starají se tak o rozvinutí života do pestrých podob, které ale spolu vedou dialog sebevědomých – mocných! Minulý režim byl rád, že zpívají, tancují, zahrádkaří v rámci „Národní fronty“; a to byla jedna z mnoha jeho fatálních chyb a nepochopení humanity. Nechal již v osmdesátých letech vzniknout občanské společnosti, která má konkrétní vtah k místu, k sobě navzájem, k obci, ke způsobu soužití, ale také k vládě nad zemí či regionem. A to tak prostě a ruku v ruce je!
Havel by se určitě radoval, kdyby mohl vidět a porovnat fotografie našeho městečka z roku 1988 a z dnešních dní. Ti lidé se zájmem o své okolí, obec a budující pestrou občanskou společnost si prostě nevyberou za starostu sígra ve špičatých botách!! No tak, tohle přeci píšu furt dokola – dnes bych měl vzpomenout na Havla prezidenta, literáta a člověka. Hm, a já si myslím, že jsem to v rámci svých znalostí a zkušeností právě udělal. Nechci říci, že obrázek sudetského maloměsta, které neztratilo naději a nepřestalo být v pravém lidském smyslu aktivní a pečovat o sebe, je ta nejhezčí vzpomínka na Václava Havla, tuto „globální“ politickou a kulturní hvězdu. Pražský kavárník to v dýmu Marlboro napíše lépe. Také paní docentka sociálních věd bude pregnantnější v analýze. Toto jsou slova a poselství do nebe od severočeského chodce. Když on viděl Václava Havla naživo v Pražské křižovatce v roce 2009, musí říci, že ten lesk, o němž mluvil nedávno Dominik Duka, v jeho očích opravdu byl. Přes časové zpoždění příprav na oslavy 20. výročí revoluce, kdy „lid země svrhl pokojně svou autoritářskou oligarchii“ (bylo to opravdu tak?), byl Havel příjemný, moderoval s lehkým úsměvem diskusi lidí kolem stolu, a tak vyzařoval pro mne onu pozdně letní pohodu té zahrady. Způsob, jímž uvažoval a jímž dával prostor alternativám a jak provokoval otázky u tohoto stolu nebo v diskusích o multikulturní realitě nové Evropy (kulaté stoly ministra M. Kocába) s Rupnikem, Baršou, Šiklovou a Bělohradským, nezapomenu. A budu aktivním občanem vedoucím permanentní dialog o tom, kam má směřovat země a jak, podle jakých pravidel, se má řídit. A jako u každé skutečné lidské aktivity budu pozorným, empatickým a budu přemýšlet i o možných důsledcích slov, činů a užívání moci, která mi je dána, neboť jen tak může člověk naplnit lidství jako tu největší výzvu Stvoření.

Václave Havle, děkuji!