Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

O českém kantorovi na Urale

Text byl původně zamýšlený jako informativní článek k výuce češtiny ve světě. Recenzenty ale nepřesvědčil. Nicméně mi bylo doporučeno, ať jej zveřejním zde. Nuže tak tedy činím.

Ve druhé polovině července se v Praze sešli lektoři češtiny a učitelé českého jazyka a literatury, kteří se věnují udržování a prezentaci české kultury tam v leckdy i dost exotické cizině, kde jsou usazeny české kumunity. Učitelé u krajanů a lektoři jsou do ciziny vysíláni v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí na základě usnesení vlády č.262/2010 o pokračování tohoto programu.

O akci celkem široce informovala celostátní media (tisková zpráva MŠMT zde) a díky péči ministerstev školství mládeže a tělovýchovy a zahraničních věcí lze činnost našich „spanilých jízd“ v nekrvavém podání 21. století sledovat pravidelně. Tento článek se ale zaměří na představení činnosti lektora konkrétního, pana Mgr. Radana Kapuciana, který má na starosti věci české a bohemistické v ruském Jekatěrinburgu. Článek je poděkováním Radanovi za to, co dělá, a za to, že si při svém našlapaném programu našel pár hodin na starého kamaráda.

Jak se dočteme na stránkách Domu zahraničních služeb, český učitel není vyslán mezi krajany, jen aby učil českému jazyku a literatuře. Je k ruce českému zastoupení v hostitelské zemi, je vlastně takovým velvyslancem české kultury, umění, slovesného umění, ale i lidových tradic a národních hodnot a zvyků. Jak k tomu přistoupil Radan? Protože učí český jazyk a literaturu na vysokých školách, tedy ne jen krajany, ale i chlapce a dívky ruské státní příslušnosti, vytvořil na „své webové stránce“ Pověz! prostředí, kde se svými studenty sdílejí vše, co se týká češtiny, ať jejich formální úkoly, dobrovolné domácí úkoly či práci do šuplíčku. Web umožňuje umisťovat také fotografie, které se nějak vážou k České republice.

A nejen veřejnou internetovou prezentací živ jest bídně honorovaný český kantor na Rusi. Radan v Jekatěrinburku pořádá pravidelná setkání přátel češtiny a české kultury a tradice, České besedy. Besed se účastní jeho kolegové vyučující, studenti i reprezentanti zastoupení ČR v této části Ruské federace. Náplní setkání je aktuální povídání o tom, co se děje doma. Pranic přitom nikomu nevadí, že toto „doma“ je v tu chvíli vzdáleno nějakých 5 hodin letadlem. Aktuální zážitky vystřídá politický či jiný vtip, písnička nebo čtení z vlastní tvorby.

A protože Radan je autor protřelý a zkušený, dovolím si na závěr článku ze života krajana uchovávajícího konkrétní povědomí o České republice a českém národu ve vzdáleném Uralu citovat části dvou povídek z aktuálního čísla Revue AVD. Revue pro společnost a umění, (1) kterou Radan vydává a jejíž čtvrté loňské číslo mi nedávno přistálo ve schránce. Jednou z nich je povídka jakoby juvenilní (zbytečná a výplňovitá slova, schematická organizace narativu, předpověditelná sekvence událostí a typický smířlivý závěr) uveřejněná pod pseudonymem Pracný. Vzhledem k tomu, že Radan vystupuje v redakci a na stránkách časopisu pod pseudonymem Lacsný a že jeho texty mají trochu jinou šťávu, domnívám se, že autorem první povídky Radan není. Druhá, tam již Radana ironika a dandyho poznávám: píše s nadšením Hrabalova Josefa Dítě o tom, co zažijete za prachy. Takže děkuji, děkuji a nyní chutě do čtení. děkuji!
Vlaďka
… Když jsem jí opravený řetízek vracel, byla potěšena. Následovalo naše první rande – bylo začínající teplé léto.
K mé frajeřině patřilo při cestě autobusem stát, nedržet se a mít při tom ruce v kapsách. Jí to imponovalo, jak mi to jednou naznačila. Občas ještě před mým nástupem ve stejném voze cestoval jeden starší spolužák, jmenoval se jakub. Měl o Vlaďku také zájem, ale cestovat v autobuse „bezdrže“ neuměl. Možná i proto jsem před ním dostal přednost.
Pak se to stalo: při oslavě konce školního roku bylo, jako každým rokem, velké veselí. Kluci z maturitního ročníku si připravili zábavnou pyrotechniku, chtěli se před děvčaty vytáhnout. Tenkrát nebyly potřebné věci tohoto druhu běžně k dostání, tak improvizovali. Někde sehnali i dělobuchy. Jakub při závěrečné oslavě chtěl jeden z dělobuchů odpálit, nějak se mu to nedařilo, chvíli v tom šťoural.
Utrhlo mu to dva prsty na levé ruce. Na pravé mu zbyl jen palec. Po prázdninách zase jezdíme autobusem a tramvají… ne, už nemohu. Vlaďka se o něho obětavě stará, nosí mu aktovku, vodí ho domů, učí se s ním. To není sok pro mne – na její lásku rezignuji.
(Pracný)

Já pán, Ty pán!
… Kupte si zrovna náš parfém, šlágr nastupující sezóny, voňavku zajisté originelní, brýle s moderními, ba přímo neviditelnými obroučkami! Kůži z Vás s radostí sobě vlastní sedřeme! A Vy! Přece Vy, troubové snobští! Vy, nám ještě poděkujete za těch pár mrňavých písmenek loga na spodním prádle! Až se budete svlékat před bezduchými milenkami a pak přežranými zákonnými manželkami!
Náhle mne zaujalo jiné světélko. Strážní budka. Vedle ní rozcestí osvícené poblikávající lucernou jak z minulého, ale z toho ještě carského, století. Nějaké nesmysly na ukazatelích. Na tom nejvýš ovšem napsáno „Chytrovka“ (po našem něco jako „U lišky podšité“). To je výzva! Něco jiného. Aj, beru! Do stylového podniku se vchází po zdobném schodišti. Ze stěn cihlového domu se culí výjevy ze života místních hostí, usměvavá tvář vrchního s plnými sklenicemi, dubové vybaveníčko, to vše vyvedeno v tradičním stylu a v poněkud kýčovitých lunetách, jak dovedou malovat jen na Urale.
V předsíni se mě ujímá starší vrátný. Pokývne na pozdrav, odebere se do šatny, počká, až sejmu plášť a klobouk, podává mi žeton s číslem. Okamžitě přichází dáma v pracovním oděvu číšnickém a ptá se mne, zdali mám rezervaci, zdali si přeji místo v kuřáckém nebo nekuřáckém. Nikoliv, nejsem objednán, nekouřím. Pojďte za mnou, prosím, pokyne mi neznatelně hlavou.
Uvádí mne přímo na místo. S úklonou odchází. Okamžitě se objevuje další, s jídelním lístkem. Usmívaje se, s díky odmítám dnešní menu, přišel jsem jen na chvíli, vydechnout v libém prostředí. Ona se odporoučí, aby se za chvíli vrátila jiná. Ta se mimo jiné představila – jméno jsem zapomněl – budu Vaší dnešní obsluhou. Přání? S omluvou, že jsem dnes již pojedl, se vyptávám na místní ruská vína. Tentokrát se omlouvá ona, že prý ruská nevedou, ale může mi doporučit neméně chutná vína francouzská. Chvilku se bavíme o tom, která že jsou sušší, posléze jsem si přeci jen vybral z poněkud chudší nabídky. Vteřinku, dvě a sklenice, „sto padesát gramm“ stojí přede mnou. Tak tohle si musím vychutnat!
Pomalu usrkávám každý doušek, tváře se veledůležitě. Vyřizuji nějaký pracovní hovor mobilním telefonem. Dělám si jakési poznámky. Sranda musí být! I kdyby na chleba nezbylo! Dopíjím a žádám si účet.
Tichá obsluha přináší složku dopisnicového formátu s výpisem cifer. Vkládám povícero bankovek, dvě storublovky a ještě něco navíc. Odebírám se k východu.
Tam postává tentýž vrátný, tváře se loajálně. Kladu na pultík žeton. On nejen že mi podává svrchník, ale ještě mi pomáhá do rukávů! Pak mi podává klobouk. Táž dáma, která mne prve vítala, mi doporučuje přijít zítra, prý že bude živá hudba, jak u nich jest v podniku zvykem. Těší ji – jako ostatně každého profesionála – že byl host v jejich podniku spokojen. Pokynu na pozdrav, vzdaluji se k domovu. A věřili byste mi, že tohle jsem prožil včera, téměř dnes? V Rusku???
(RK)

Radanova práce komunitě určitě prospívá, směs kulturní čistoty, obrazného nadání a jisté „šumavské zemitosti“ je jim dobrý vzorem i připomenutím, odkud pokrevně pocházejí. Protože mu český stát prodloužil smlouvu o další období a také universitní pracoviště, kde působí, jsou s výsledky jeho práce vysokoškolského učitele spokojena, popřejme našemu kulturnímu a slovesnému vyslanci na Rusi a u Bajkalu hodně zdaru, studijních úspěchů a radosti v krajanské komunitě.

(1) AVD Revue. Revue pro společnost a umění. Ročník MMX, číslo 4. 1. vydání. Praha, Jekatěrinburk, Sušice : Radan Kapucián, 2010. ISBN 1801-5220.


    hodnotil 1 uživatel

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.