Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Dílo-síť

Tohle je aktuální blog Vzdělávání – věc veřejná (kdo tomu ještě věří?)
Když jsem jel 2. dubna na pohotovost, netušil jsem, že se moje nemoc protáhne minimálně do 25. dubna včetně… Ale vše zlé má i svou dobrou stránku: dal jsem si předsevzetí, že zreflektuji svou četbu za poslední půlrok; začal jsem do práce dojíždět dvěma vlaky asi hodinu a tři čtvrtě denně, což je skvělá příležitost ke čtení, zejména beletrie.

Z knih, které jsem přelouskal a chtěl bych Vám vřele doporučit, je na prvním místě Pavel Bryzc a jeho Patriarchátu dávno zašlá sláva. Knize o XX. století, které provází život Jefima Berezinka a jeho rodu, se ale budeme věnovat jinde. Četl jsem výborný román o relativitě hrůzy Chladnou zemí od Jáchyma Topola. přečetl jsem Kobolda Radky Denemarkové, román o lásce ve znamení živlů tak hodně podobný krásným knihám Tomáše Změškala… Přečetl jsem hry Václava Havla z osmdesátých let XX. století, jeho Letní přemítání a jakési uzavření jeho tvorby v dílech Prosím stručně a Odcházení. Přelouskal jsem i vynikající duchovní Havlův životopis dlouholetého šéfa Knihovny V. H. Martina C. Putny.
Ze zahraniční prózy jsem si velmi oblíbil další Mc. Ewany – Nevinný a Solar. Umberto Eco a jeho Pražský hřbitov jsou doslova radost číst, to Michel Houellebecq a jeho Možnost ostrova čtenáře zmrazí, protože je nekompromisní v pojmenování většinových stereotypů o lásce, úspěchu, věku a osudu. Stereotypů, které samy sebe a věčným sdílením v naší postmateriální, ale nejspíš bezhodnotové společnosti činí realitou. Další knížky, třebaže z Odeonu, už tak pěkné nebyly.

Tento blog ale nechci věnovat jen konstatování, že čtu ještě docela dost, ale s psaním to není žádná sláva. Blog chci věnovat jednomu úžasnému českému filosofovi a romanopisci, který na portálu dosud vůbec není reflektován. Autor, který v duchu svého semiologického studia proniká do nitra reality prostřednictvím záhadných motivů, prostých tvarů a náhodných setkání v nových souvislostech. Autor, který mne před lety překvapil svým Zlatým věkem o knize, která se píše do nekonečna a přináší svým všem autorům četná překvapení a také hrozivé zážitky, a Prázdnými ulicemi, knihou pátrající po smyslu znaku, který vstupuje do hudby i do reality a příběhů lidí. Mé pozitivní čtenářské zkušenosti potvrdil románem Druhé město a zejména Cestou na jih (2008). V roce 2012 získal tento autor první cenu Magnezia litera za knihu roku, Lucemburskou zahradu. Už jistě dávno víte, že autorem je Michal Ajvaz. Krátce se v totmo článku zaměřím na Cestu na Jih.

Co je to vlastně cesta a co je jejím cílem; co je cílem příběhu? Může cesta začínat v neznámém městě a může být prvním vjemem na ní jen stopa muže v neznámé ulici, skvrna na zdi a tiché dopadání sněhových vloček (dítě se přeci také učí z neznámých zvuků a barevných skvrn)? Kolik motivů, postav a divergentního vypravování snese román, jak neuvěřitelnou snese čtenář kompozici? Lze psát bez záměru a nechat se překvapit na každé nové stránce? (svého času nás o tom, že ano, přesvědčoval autor kultovního Hobita J. R. R. Tolkien) V podání Ajvaze má čtenář v Cestě na jih román filosofický, v žádném případě nepotlačující strhující děj, ale hledající v zcela rozličných dějích a osudech jakýsi společná, antropologický základ. V druhém plánu se ale jedná o strhující čtení, při kterém často bloudíte v prostoru, čase a dalších kategoriích a necháváte se jak blázni vést prorokem na Ararat.
Ajvazovy knihy mají ale ještě jeden znak, kterým se zcela vymykají české soudobé literární tvorbě: je to jejich vůně, nespoutaná exotika, chutě, zvuky a hmatové vjemy, fantastické kulisy chrámů, novostaveb a zapomenutých hotýlků na kraji velkoměst, zadní dvorky a nádvoří neorenesančních paláců s koncertními sály záviděníhodné akustiky. Zvuky tiché pláže, bolest samoty a vědomí prázdnoty, z něhož ale jedině povstává čirá krása, fascinace. Za příběhy či někde v jejich nitru, centru emanace, jimiž „tká“ svůj text, jak říkají staří kabalisté, text je jedna z možných osnov univerza, naleznete myšlenky, které by byly jinde a jinak zcela nepoužitelná; a tak třeba vraždu dvou nevlastních bratří v této knize autor rozplétá za pomoci vyprávění doktorského studenta, vyprávění nekonečného románu jednoho z oněch bratří, který popisuje příhody mladého vědce, který utekl před svým životem do neznámého města na východě, kde zrovna povstává lidová revoluce založená na tradici neexistující (nejspíš) civilizace. V pátrání po vrazích z jachty a z divadla pomáhá také vyprávění jednoho lékaře, který své ženě, která na čas ztratila zrak, vypráví o neznámé zemi a o otci a synovi, které spojuje společný nepřítel, ale dělí je metody opoziční práce. Otec se stává prezidentem za pomoci sousední země, zatímco syn umírá, resp. se ztrácí někde mezi pracovním lágrem a mořem. Ze dna moře je ale vyzvednuta jeho „drátěná kniha“, která vypráví příběh, který jeho otce zcela demoralizuje a vede k pádu jeho a později i země, jíž vládne: příběh „drátěné knihy“ je o Leovi, jeho ženě Patricii, jeho věznitelce Vanesse, policistce Kate, démonu v lidské podobě Diamantě a umělé bytosti Lindě… K hledání pomáhají ale také nalezené stopy v přírodovědeckém i uměleckém časopise, stejně jako v pytlíku želatinových bonbónů s exotickými výjevy.
Cítíme, že množství motivů jakoby zakrylo příběh. Množství odboček však, jsem přesvědčen, že to platí o Ajvazových knihách obecně, nepředstavuje neproniknutelnou džungli. Čtenáři pomohou i jen různá schémata, záchytné body (autor často zoufalému čtenáři pomáhá – při této příležitosti jsem si vzpomněl na snoba Egona Bondyho, který pomohl čtenáři tak, že dlouhou pasáž v řečtině nebo složitý latinský termín zásadně nevysvětloval s odkazem na slovníkovou literaturu. To si Ajvaz nedovolí a čtenář vřele děkuje!). Jak se vrší stránky a neuvěřitelné nápady jakoby z hrnce románu až přetékají, neváhá Vám autor pomoci, tu s překladem, tu některou z postav nechá rozvzpomínat se na dosavadní syžet. Jeho postavy jsou s Vámi, čtete společně.
Román má pro mne ještě jednu obrovskou cenu: při jeho čtení pronikáte skvrnami, tvary, zvuky a divergentními ději stále blíže k podstatě a když se jeví, že jste na stopě, je celé důkladně zpochybněno. Jako všechny mohutnosti lidské racionality popsané v kritikách Kantových zpochybnila metafyzická hloubka věci o sobě, která tolik znervóznila jeho preromantické následovníky a která je de facto ničím v pravém slova toho smyslu. Nakonec, ve které knize zavraždí jednu z ústřeních postav, o níž víte jen velmi málo sekundárně odvozených informací, přitom se kolem ní odehrává příběh o 600 stranách textu, právě Věc o sobě?
Dalším tématem všech Ajvazových knih, včetně jeho prací semiologických, možná že už posledním ústředním, je tvorba a s ní spojená bolest. Člověk se čistého umění, jehož předpoklady jsou všude v bezrozměrném bytí kolem nás, jen dotkne; a vodítka, která jej dotud vedla k důslednosti, systematičnosti a poctivosti, jej nakonec svedou k přesnému opaku. Není lidská síla tvořit čisté umění. Jen se jej nesměle dotknout a zase se ztratit ve všem, co je pro člověka důležitější: domov, řeč, tvar se jménem, vztah se jménem, láska, víra, duch, (vy)měřený čas a prostor, hvězdné neby, Zákony… Tedy právě racionální kategorie Kantovy: a básník, počínaje z nicoty, extrahuje volně plynoucí zvukové nebo kontextové metafory ze dna řeči; a už už se dotkl jejich obecného smyslu, ten znak zdánlivého pochopení jej hned svede k uzavření se možnosti umění. Protože předpokladem umění je prázdnota, nevědomí, hledání, fascinace a bolest ze ztrát. Objevení cesty a nebo nedej bože její cíl, konec, jsou také hrobem umění.
Až tak daleko ale sám autor nedojde, nechává jít a hledat nás, čtenáře – také řada mínění a soudů autora tohoto článku jsou pouhé domněnky a pocity, odbočky z děje a zastavení po cestě.

Na závěr přijměte od svého laskavého před-čtenáře alespoň 2 pomůcky pro snazší začtení se. Nemyslím si však, že by se tato kniha objevila coby favorit blogů Vašich žáků, to nejspíš ne…

Toto je obsah románu ztvárněný jako „myšlenková mapa“

A tohle je stav jednotlivých částí navrženého Gesammtkunstwerku v době vypuštění knihy ke čtenáři:
1. Román ústřední – Vlhké zdi - vytištěný a v držení několika lidí, u Tomáše s poznámkami a vpisky nad rámec předaného vydavateli v původně zamýšlené finální podobě; román je také k dispozici ve formě vypravování Martina autorovi knihy v románu Cesta na jih
2. román Vanessy a Kate Oblačný člun – román se nezachoval, zjevně skončil i s Tomášem na dně Krétského moře jen v podobě myšlenkového designu
3. sbírka básní Henriety Foxové Opuštěné náměstí – dílo nebylo dokončeno, existuje jen ve fragmentech, v záznamech snů Tomáše Kantora a několika krátkých textech; k autorce jen vysvětlení, Henrieta byla elitní agentkou Jižní Floriany, řečená též Vulpécula – její hlavní úkol v románu Cesta na jih/Vlhké zdi byl poškodit nenávratně dílo Ferdinanda Viety v mauzoleu (jinak též „drátěnou knihu“) – text z akce poškození zachován v románu Cesta na jih, s. 252n.
4. kreslený komix o Vulpéculiných dobrodružstvích - ten byl zachován v celkovém zpracování, včetně odbočky o sektě Larvy-světa, díky tomuto motivu, který Petr od Tomáše znal, se po letech opět Petr Quas proslavil ijako autor něčeho originálního; jeho účast na scénáři filmu Larva byla jedním z důvodů roztržky bratrů a obou vražd.
5. Leovy obrazy vystavené v paláci Bellas Artes, Leo nemohl znát Lygdy, jeho obrazy jsou jiné než ty, které tvořil Tomáš na bílé lodi Magnolia a které navedly poutníky do Budapešti a dál na jejich dlouhé putování, které se stalo tím pravým (?) obsahem „detektivní části“ románu Cesta na jih. Kde jsou Leovy designové obrazy nyní, nikdo neví.
6. sbírka Lygdských mýtů, mýty, které z větší části sepsal pod různými pseudonymy děd Rity pan Hector z Parky, aby inicioval celé hnutí, nejsou zaznamenány v knize Cesta na jih, jen se o nich tu a tam dozvídáme mezi řádky…
7. kapitola z lygdské gramatiky pojednávající o skloňování podstatných jmen, také o této součásti díla se jen dočítáme, že vznikla. Víme také, že etymologie slov nás zavede do okrajových jazykových vrstev k dělníkům a námořníkům z Parky a okolí.
8. balet Kritika čistého rozumu, na jehož premiéru navrhl Leo Vanesse zrádné šaty; vysvětlení: Leo byl uvězněn u velmi bohaté obyvatelky města, které aranžoval jako bytový architekt byt a navrhoval jí též šaty. Na tyto konkrétní šaty jí připnul brož v podobě vzácné lastury, kterou před lety viděl na dovolené s manželkou Patricií v Řecku. Patricie se sice o celebrity nestarala, ale šaty byly výrazné a byla šance, že si někde fotky Vanessy v nich všimne; sázka tehdy Leovi vyšla, nečekal však, kam se příběh dál vyvine a jak mocná byla Vanessa vypravěčka…
Balet byl dokončen a na jedné z repríz v praze v „Divadle želva“, které jsou svědkem jak Kristýna, tak Martin (ještě se neznají), dojde ke Quasově vraždě. Tím začíná syžet románu Cesta na jih.
9. Sylvin skicář, který v nemocnici ukázala Hectorovi; nedochoval se, jen v myšlenkách čtenářů knihy Cesta na jih jistě najdeme temné a křehké náměty staveb, jež architektka navrhla před tím, než poznala svého celoživotního inspirátora Hectora a než začala její celosvětová proslulost.
10. Roztrhané sonety, novela o setkání na sedátku v mauzoleu (Tomáš se Kristýně, než ji opustil, svěřil, že chce již hotovou novelu předělat buď na divadelní hru, nebo na operu).

Jak vidíte, dílo není ani zdaleka hotové/rekonstruované. Při četbě románu Vás jistě napadnou i četné jiné možnosti, jak dílo-síť obohatit o další a další digrese a retardace. Čtením ke hvězdám, čtením k prázdnu a tichu, k šeptání jihu a ztrátě tvarů v nekonečné bělobě horkých moří. Všem, kdo si knihu seženou a přečtou, přeji hodně krásných zážitků!!


    hodnotil 1 uživatel

6 komentáře k příspěvku

  1. avatar

    No tohle byla poslední kapka! a Cestu na jih jsem si hned objednal.

  2. avatar

    Jo, jo, Michal Ajvaz je chytrý prozaik, mě fascinuje, na jak tenkém ledě se pohybuje: věříte mu, protože chcete vědět, co bude další šílený nápad: a tak čtete dál, i když je to kolikrát na hraně, říkáte si třeba jen, jak ti mladí lidé mohou tak dlouho cestovat vlaky a loďmi po Evropě... Ale na to se čtenář rád povznese. Navíc ta brilantní trvalá komunikace se čtenářem, na niž upozorňuji výše. Je to krásna!!

  3. avatar

    Děkuji za inspiraci ke čtení i zajímavé řešení pomocí myšlenkové mapy. Vzhledem k tomu, že čtu Nesnesitelnou lehkost bytí, je to možná cesta k interpretaci. (A napadá mě, jak to naučit žáky.) Zaujaly mě knihy Chladnou zemí, Možnost ostrova a samozřejmě i Ajvaz. V Pražském hřbitovu se mi jevila zápletka jako umělá, dosazená jen jako nutnost vsunutá do románu za účelem stmelení historických pramenů.

  4. avatar

    Zvláštní je Zlatý věk. Obvykle vypravěč odbíhá od příběhu k úvahám, popisům, digresím různého druhu. Ale tady jako by Ajvaz postupoval opačně a od nepříběhu, jakéhosi průvodce po Ostrově, odbíhá do příběhů, dějových vsuvek, epizod. Snad nejkrásnější jsou Střechy Paříže (14. kapitola, na kterou navazuje 17. kapitola, což by si mimochodem žádalo také nějakou myšlenkovou mapu).

  5. avatar

    Myšlenkovou mapou jsem svůj neumělý pokus o vizualizaci syžetu (obsahu románu) nazval asi pouze z důvodu pozdní hodiny denní, bolestí v rameni a obecného nedostatku znalostí; děkuji! :)  Graficky vyvedená MM by asi vypadala jako trojrozměrný předmět, jímž svůj Gesammtkunstwerk zobrazil Tomáš Kantor... K tomu bych ale potřeboval software pro deskriptivu, nějaký CAD.

  6. avatar

    Ajvaz nám nabízí klíče k Cestě na jih, např. na s. 104 "Byly v ní zavinuty tisíce příběhů, a v každém obraze, v každém slově těch příběhů byly zavinuty další příběhy a v nich opět další." Není přece náhoda, že už v 1. kapitole mluví o Knize tisíce a jedné noci. Jeden z detailů, o kterých asi mluví Ludmila ve svém blogu http://cteni.blogy.rvp.cz/2012/04/29/induktivni-deduktivni/.

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.