Úvodní strana Seznam blogů Blogeři VIP blogy Registrovat se a založit nový blog

Šok ze svědomí

Trénovaný esejista a romanopisec J. Barnes je jedním z představitelů generace spisovatelů narozených v desetiletí po skončení druhé světové války (S. Rushdie, A. Royová, I. McEwan, G. Swift). Jako odraz románu/memoárů/eseje by zde slušelo vykvést jakémusi „statementu“ – lze historii sebezpytu románového vypravěče, který se najde za proměnnými „wittgensteinovské“ formule (s. 85 a 86 českého vydání 2012), do takového výroku zarámovat? Pokud ano, pak takto: vypravěč nakonec s notným fanděním svých posluchačů (čtenářů – všimněte si, že na konci knihy přeje Tonymu i ten nejzamrzlejší psí čumáček ve vás…) nalézá skutečnost v druhých lidech.

Z bolesti zahryznutého svědomí se rodí člověk žádající odpuštění. Nebo ODPUŠTĚNÍ. Nikoliv, historická sonda, pokus o fikční memoáry odmítá s postpubertální pózou, v níž se nese první část knihy líčící osudy hrdinů na střední škole, a se seriózností šedin v části další explicite jakýkoli sentiment. Nově objevená empatie je tedy stále zastřena šedou rouškou britské racionality a korektnosti. Kdo ze Slovanů čte dopis Antonyho Webstera Veronice Mary Fordové (s. 137) s upřímným přijetím a porozuměním pro toto pozdní se(bepo)znání? Nějaký vývoj ale hlavní postava prodělá – ve srovnání s prvním setkáním po čtyřiceti letech, kdy Veroniku hodnotí jako neupravenou a ze své perspektivy ji odsuzuje za to, že se na rozdíl od něho vůbec nezměnila; a neprojeví o její příběh ani náznak zájmu (s. 90).
Proč získává Barnes Man Broker Prize a další ceny za rozsahem skrovnou intimní archeologii obyčejnosti? Tak jednak je mistr přetvářky. Jde o román? Ano kompozicí, syžet následuje sice čas příběhu relativně věrně, ale cítíme a na konci knihy je to již jistota – blížíme se k přítomnému momentu, k momentu hrdinovy satori
Ve čtenářské sekci Metodického portálu proběhla diskuse o autorských vodítcích týkajících se rozvinutí tématu v kompozici, spádu příběhu, jeho gradace, smyslu. V tom je další píď autorova mistrovství – užijte si to každý po svém. Prozrazovat se nesmí předem nic, ne a ne!
Ale formální bravura by byla samozřejmě málo. Jsme přeci ve věku morálky a humanity. A ve věku, kdy se nás mohou city a sentimenty jako je stud, polévání studeným potem, obavy a nejistoty znovu a naplno dotýkat. Při četbě se spolu s autorem můžeme nořit do vlastních vzpomínek. Oddávat se tiše strachu z toho, co vše jsme spáchali a komu ublížili…
Výrazným momentem Barnesových knih je podle znalců a anglistů dokonalá práce s tématem knihy. Když žárlivost, tak opečovávaná a hýčkaná, sebenenávistná a sebepranýřující; když prázdnota a apatie, tak k smrti nudná, rozpitá do desítek stran výčtů. A když ohledávání osobní historie, tak s pořádným průšvihem skrytým v zapomenutém detailu, slově, dopisu. Jakým je pozdní objev nedostatku lásky a ohledů, překrytý mondénní pořádností a spořádaností, velmi pozdní prozření humánního zla zloucího, které ve vzteku plodí cosi jako kledbu… Může Angličan věřit v sílu slova měnit osud? Ne, není tomu ani v předložené knize. Antony nevěří, že by zlo opilcovo v listě Adrianovi a Veronice (s. 94 a 95) mohlo působit na další generace domnělého mileneckého potomstva – což je sdělením dopisu. Ani vteřinu není na pochybách, že by to bylo možné. Tak proč s tím autor hraje? Napadá Vás někdy, že třeba nechtěným, nedbalým, drobným zlem zlíčkem působíme jakési nové, nemateriální zlo, v „globální perspektivě“ zas o trošku větší než dřív? Protože nenávratně. Omluva netřeba.
Velké příběhy jsou mýty svou osudovostí, tím, že je zažíváme. Chronickou neschopnost pochopit náhle přelitou slapovou vlnou pochopení a hrůzy svědomí zažíváme přeci také, tedy když vyjdeme z osvědčeného postindustriálního modu, popsaného dokonale na s. 136 knihy Vědomí konce: „Člověk, jenž nevyhrál ani neprohrál a nechal život, ať se mu prostě jen tak děje? Člověk, jenž projevoval ambice jako každý jiný, ale příliš rychle se spokojil s tím, že je nikdy neuskuteční? Člověk, jenž se vyhýbal tomu, aby ho cokoliv zasáhlo, a říkal tomu ’schopnost přežít’? Člověk, jenž platil účty, s každým byl v rámci možností zadobře, a brzy začal považovat ‘extázi’ a ‘zoufalství’ za pouhá slova, na která kdysi narazil v románech?“ (…) Člověk který by rád pochopil, i když mu to zatím není přáno – a nechápe proč. Na konci ale rovnici životní lásky, nenávisti, hledání, zrození a smrti, sdělenou mu skrze závěť a Veronikou chytře vybrané dokumenty, přeci jen vyluští.
Tony, který nic nepochopil, pohřbil své rodiče, své manželství, svou lásku, své přátele (některé doslova, některé jen ztratil z obzoru); má ale přesto chuť se s tím vším vyrovnat. Kde bereme tuhle troufalost? Kde bereme chuť přijmout dar života, slovy Adriana Finna (fin…) „nikým z nás předem nevyžádaný“? Síla života a pátrání, poměřování, hodnocení, odhalování, morálky a vší té plnosti prožívaného bytí (občas) je skryta právě ve vědomí si absolutního, bezedného rozměru konce. Angličan v Barnesovi zjevně kapituluje před neřešitelným v tomto faktu. A nastoluje (můj pocit, že existenciální) vládu touhy přežít zklamání i ze sebe sama. Autorským důvodem tedy může být přinést další z barevných skel do vitrajové mozaiky lidského sebepoznávání (přináší Tonyho poznání své stagnace a nutného zmenšení čtenáři právě toto?). Autor fandí v knize našim slabostem; a vlastně fandí i slabosti sebevrahů Adrianova typu a slabosti manipulátorů, raplů i Raplic, opilců, žen tajemných i neměnných nebo lhostejných flegmatiků a egocentristů, když jim dává volně plynout k vyžádané a přednaznačované, o to ale velkolepější syntéze jak Eliotovým veršům. A za to má od naší redakce palec nahoru!
Když se nám vlastní iluzivní „pravda o sobě“ na prahu uctivého stáří (nebo kdykoliv s věkem pobírajícím víc a víc „moudrosti“ a veřejné „počestnosti“) šmahem skácí, nalézáme ještě sebe sama mezi druhými. A to přeci stojí za trošku toho šoku.
Julian Barnes je Borec nakonec
„Vědomí konce“
Vydal: Odeon ve světové knihovně jako svazek 124, 2012, 155 s.


    hodnotili 2 uživatelé

Jeden komentář k příspěvku

  1. avatar

    Přečtu si, nemohu nepřečíst :-) Díky!

Přidejte komentář

Abyste mohli komentovat příspěvky, musíte být přihlášení.