Před lety začala česká veřejná správa koketovat s pojetím otevřené metody koordinace a s vlídnějším a modernějším PR – viditelnými výsledky jsou různé on-line portály veřejné správy umožňující reálnou interakci mezi angažovanou veřejností a správou země. Mezi ně ovšem patří i toto naše milé medium. Pro veřejnost bylo ale nejviditelnějším asi „Langerovo“ motto pro Policii ČR „Pomáhat a chránit“. V nynější diskusi o vizi nové koalice zaslechneme, že modernizačních trendů je v programu minimum a že se bude jednat o vládu (v neutrálním slova smyslu!) normalizační, která zahladí následky neoliberálních experimentů předchozí reprezentace. Budeme i ve vzdělávání jednou vlídnější a pozornější, budeme „pomáhat a chránit“ a nebo kontrolovat a trestat?
Pod stromeček nám koalice nadělila své plány, jak naložit s mocí, kterou získaly tři koaliční strany od voličů. Program vzdělávání je střízlivý; pro mne postrádá analytickou část, abych mohl uvažovat, zda koaliční vláda bude řešit nějaké relevantní problémy vzdělávání, potažmo celospolečenské problémy (nezaměstnanost) či problémy ekonomistické („konkurenceschopnost“). Že se tedy její odborníci nesoustředili převážně jen na ty, o nichž „se mluví“ (přitom analýza diskurzu ukazuje, že diskurz je omezující, neukazuje realitu, ale o to více z jeho analýzy zjistíme o síle a „mediálních schopnostech“ hlavních mluvčích). V příštím týdnu bude mít země opět po měsících premiéra s mandátem z voleb. Vládě zbývá kolem patnácti set dní, aby ukázala svou schopnost řídit veřejné věci tak, aby vrátila lidem sebedůvěru a veřejné správě dignitu.
Uvědomuji si, že je těžké hodnotit exekutivní výkony budoucí možné koalice jen z koaliční smlouvy a návrhu koaličních programových priorit, které se objevily na informačních portálech. Relativní smířlivost v redakčních a autorských komentářích na sklonku loňského roku byla na místě. Nicméně chtěl bych se pozastavit u jednoho bodu tohoto výchozího koaličního policy-paperu, který má být mapou na cestě k naději, avšak který možná svědčí o nedostatečném odborném zázemí týmů, které formulace domlouvaly, možná o příslušnosti ke kultuře kontroly, která je dědictvím minulosti a je opouštěna v celém vyspělém světě. Pokud Vás zajímají úvahy postavené na vodě a už jste si odpočinuli po náročném přechodu k novému roku 🙂 , přeji Vám příjemné čtení.
Program pro vzdělávání je na první pohled značně vyprázdněný, obsahuje floskule (podpora „kvality“ vzdělávání) s nejasnostmi (kariérní systémy pedagogických pracovníků a financování aditivních nákladů). Jeho problém je, že neobsahuje odůvodnění naplánovaných intervencí. Problematické jsou samotné formulace opatření a to někdy v kontrastu s vědami o výchově:
1. „motivace“ studovat přírodovědné a technické obory – chybí zde jak zdůvodnění – máme málo studentů na technikách? – i popis kvalitativní změn ve výuce přírodovědných a technických předmětů v základních školách a dalším vyučování a učení, které by byly pravděpodobně žádoucí…,
2. „etická výchova“ – je součástí formálního kurikula a to dokonce na několika místech platných dokumentů, opět čtenář postrádá naznačení žádoucích kvalitativních proměn ve vyučování předmětů rozvíjejících občanské kompetence a sebevědomí žáků
3. „celoživotní vzdělávání se bude organizovat…“ sic! – jde nám přeci o systematickou podporu „učící se společnosti“, zdaleka ne pouze o formalizované „vzdělávání dospělých“.
Obsahuje ale i velké koncepční problémy. Podkapitola 1.7.2 se nazývá „Kvalita vzdělávání“. Přitom se v ní ale o kvalitě (tedy o souboru žádoucích charakteristik služby) vůbec nic nedozvíme (nejlepší pasáže se týkají prvků modelu spolupráce škol a firem ve středním školství). Naopak je naznačen směr intervence: „Posílíme kontrolu úrovně vzdělávání včetně kvality základních, středních a vysokých škol tak, aby ji stát mohl svým občanům garantovat.“
S přístupem v modu „kontroly“, ať jakkoliv lákavým pro technicko-racionalisticky pojatou veřejnou správu, jako s nositelem kvalitativních, potřebných kulturních proměn vzdělávání (a i jiných systémů na bázi humanistické) je v přímém rozporu veškerá odborná literatura týkající se kvalitativních proměn edukačních systémů a empirické výsledky výzkumu:
1. řízení kvality (quality-management) musí být promyšlená soustava opatření směřujících přímo a jasně k PODPOŘE zlepšování charakteristik vzdělávání (vyučování a učení) přímo ve školních třídách a dále ke kvalitativním proměnám kultury školy a klimatu té konkrétní instituce. Srov. např. A. Veselého text o změnách edukačního systému Ontaria (Orbis scholae 7(1), s. 24): „Ať tak či onak, je potřeba, aby někdo v systému byl zodpovědný, jak právně, tak fakticky, za zvyšování kvality výuky. Už jen samotné pojmenování těchto organizačních složek má symbolický význam. Zatímco u nás existuje pouze ‚inspekce‘, v Ontariu jsou týmy ‚školního úspěchu‘. Zatímco u nás máme inspektory, v Ontariu se hovoří o ‚leaderech‘.“
2. další nutnou složkou capacity-buildingu v oblasti kvality musí být nutně kongruentnost (nerozpornost) působení složek státu. Primárně musíme společně pojmenovat cílové „kvalitativní“ charakteristiky tak, aby se daly rozpoznat, poté musí všechny složky veřejné správy ve vzdělávání systematicky, rozličnými intervencemi (vč. motivaci i kontroly!) podporovat posuny směrem k požadovaným charakteristikám, motivovat je.
Přitom právě v oblasti pojmenování žádoucí kvality ve vzdělávání je u nás dlouhodobý zmatek, přestože je lege artis určována platnými státními kurikulárními dokumenty (RVP… obsahují požadované výsledky učení žáků i podmínky, za nichž vzdělávání má probíhat) a zákonem o pedagogických pracovnících (požadované kvalifikace PP), návaznými předpisy a kurikulárními dokumenty vysokých škol. Požadované charakteristiky nejsou ale de-facto rozhodujícími aktéry systému sdíleny. Vítáme proto nakročení tímto směrem, k němuž došlo při roční práci na Strategii vzdělávání 2020+.
Odborně zdatné týmy by proto do koaličního programu akcentovaly dosud chybějící strategické řízení a koordinaci činnosti a výstupů MŠMT a jeho přímo řízených organizací, zejména však zajištění přenosu informací a opatření tak, aby způsobovaly efekt tam, kde je to plánováno, a v požadované podobě (kvalitě). Součástí kongruentního působení veřejné správy musí být už nerozpornost veřejných prohlášení (srov. rozporuplná prohlášení o různých plošných testováních s velkým dopadem na další vzdělávací cesty žáků zejména za strany centrálních a krajských autorit, rozpory v terminologii pojmenovávající prioritní směry intervence, resp. žádoucí kvality výsledků učení žáků – nejviditelněji aktuální pseudorozpor je, zda vzdělávání má utvářet a rozvíjet „kompetence“ žáka, nebo „gramotnosti“).
A dále už Bílá kniha z roku 2001, poslední účinný strategický a koncepční dokument o vzdělávání v ČR, upozorňuje, že koordinace je možná tehdy, jsou-li kapacity týmů odborně na výši a týmy se věnují koncepční činnosti a vyhodnocování a regulaci strategických změn, nikoliv převážně tzv. „operativním činnostem“ (s. 20 a 25), které jsou vyvolávány často jen mediálním šumem.
Odborně precizně nasměrovanou programovou intervencí budoucí vlády by mohlo být např. „zahájení koordinované a kongruentní (nerozporné) podpory školám a učitelům v dosahování něčeho, co BUDE SPOLEČNĚ POJMENOVÁNO JAKO KVALITA“. Nic takového ale ve zveřejněném programu stran nelze číst, ačkoliv existuje již několikaletá diskuse v odborných periodicích právě o kvalitě vzdělávání a publikovány jsou monografické studie (srov. např. monografické číslo Pedagogiky 62(3), Pedagogické orientace 23(5) atd.). Kvalitou vzdělávání a účinnou podporou funkčních transferů ve vzdělávání (laicky se o nich hovoří jako: aby bylo vzdělávání absolventovi k něčemu i po ukončení počátečního vzdělávání ve škole, dokumenty EU hovoří o samostatném a odpovědném jednání žáků) se zabývá didaktika, resp. transdidaktické studie (Jan Slavík a další) a jsou rozpracovány modely, které, a tím se tento příspěvek relativně propojuje, dokazují, že chce-li stát skutečně podpořit „kvalitu vzdělávání“, měl by se zaměřit na „kapacitu“, tedy znalosti, dovednosti, představy a přesvědčení, jednání a hodnoty lidí, kteří vyučují ve třídách a na procesy edukace, a na jejich reflektivní řízení ke zlepšování. Klíčová data pro stanovení funkční intervence, která ale nemáme, se týkají právě těchto lidí a kapacit. Teprve s jejich znalostí může stát dobře a účinně řídit změnu ve vzdělávání, ať již formou superintendantů, jakéhosi odborného mezičlánku mezi veřejnou správou a řediteli škol, mentorů a oblastních metodiků nebo jinak.
Zvyšování tlaku a kontroly naopak změny kvality nezaručí – pracujeme v komplexním systému, který je vymezen tisícovkami hodin přímé vyučovací činnosti a je utvářen denní prací desítek tisíc vysoce kvalifikovaných lidí v pedagogických sborech a stovkami tisíc žáků (Leithwood, Rockoff, Hattie Fullan a další). Sdílíme-li s koaličními odborníky, že žádoucími kvalitativními posuny jsou takové, které povedou k takovému fungování škol, aby byly přínosné každému žákovi a umožňovaly mu optimální rozvoj ve všech aspektech jeho osobnosti, může být zahájena diskuse nad konkrétními opatřeními v exekutivě. Než popřejeme koalici, aby se jí podařilo zvednout nám všem náladu tím, že budou profesionálně pracovat v zájmu všech, měli bychom si „sladit noty“ – koaliční program stojí na podpoře každému žákovi a to již zajištěním „dostupnější“ rané vzdělávací služby všem dětem a „kvalitnějšího“ počátečního vzdělávání pro všechny. „Tváří“ se tedy jako moderní, levicový program a mohl by se vyrovnat s dnes převažujícím modem kontroly a to převážně kontroly formální (soulad se zákony) a kontroly na výstupu vzdělávání (výsledky žáků u maturity, v devátém ročníku apod.), který vzdělávání na mnoha úrovních dominuje. Model kontroly a skládání účtů ex-post je totiž naopak modelem neoliberálním (o neoliberální guvernmentalitě převažující v působení technicistním myšlením okouzlené veřejné správy srov. např. „bestseller“ autorů Kaščáka & Pupaly Škola zlatých goliérov).
Bude-li mít koalice představu, že kvalita vzdělávání se zajišťuje kontrolou a kontrolou, nejedná se vlastně o levostředový program (srov. text S. Štecha v Pedagogické orientaci 23(5), zejm. s. 620 – 621) a je potom obtížně představitelné jakoukoliv smysluplnou debatu vůbec zahájit. Nicméně jsme na začátku a budeme vládě i novému ministru školství přát, aby vyvedli české vzdělávání z jeho podle mne jen málo veřejnou správou reflektovaných obtíží a slepých cest. Věříme, že v programu použité slovo „kontrola“ je užito „ze zvyku“, z určité kulturní přináležitosti (občané něco činí a stát to „kontroluje“); že jeho významové nuance nejsou reflektovány. A zejména že jeho užití v tomto programovém bodě neznamená, že vládní představa řízení kvalitativních a kulturních proměn ve vzdělávacím „rezortu“ se zužuje pouze na kontrolní činnosti.
Petr Koubek
14.1.2014 at 16.52Děkuji za milé reakce, nabízím možnost reagovat zde ve tomto fóru alespoň stručným komentářem. Také přikládám odkaz na velmi dobrý text Tomáše Feřtka (http://www.eduin.cz/clanky/tomas-fertek-po-x-te-do-stejne-reky/), který hodnotí program uceleněji. Jeho upozornění pro tvůrce státní politiky, že se tu rok za velkého soustředění odborných kapacit a velmi transparentně vytvářela Strategie 2020, je v našem kontextu velmi důležité!
E Kocourek
2.2.2014 at 12.03Zmínka o „fungování škol, (které by) bylo přínosné KAŽDÉMU žákovi a umožňovaly mu optimální rozvoj ve všech aspektech jeho osobnosti“ v souvislosti s ministerskými intervencemi mi připadá protismyslné. Co je a co není „přínosné“ a „optimální“, o tom si rozhoduje každý student sám a stěží se v tom shodne s kýmkoli jiným – jak tedy očekávat, že se vládní koalice a ministeriálové „strefí“?
Co se týče obsahu výrazu „stát kontroluje“, obávám se velice, že je tu míněn význam nekorektně převzatý z angličtiny pologramotnými českými novináři a nadšeně papouškovaný některými politiky – totiž „stát řídí“.
Petr Koubek
3.2.2014 at 9.18Vážený pane kolego, děkuji za reakci na příspěvek v tomto blogu. V prvním odstavci polemizujete s vyjádřením možné vize státu ve vzdělávání, která by se po důkladné analýze mohla stát ústředním motem činnosti centra ve vzdělávací soustavě. Nejsem naivní, abych si myslel, že by ji stát takto formuloval – politik, ministr a premiér obzvláště, žije přeci v mediálním světě – takže musí hodně konat a hodně říkat tak říkajíc ve vleku událostí – tu mladá redaktorka MFDnes najde jednu kvalitní bilingvní školku a ministr hned musí říkat, jak zavede angličtinu div že ne od tří let věku (i když je to ve stavu českých vzdělavatelů a teoretiků jazykového vzdělávání považováno za současných podmínek za naprosto kontraproduktivní). Tu mlýny či deset let skomírající firma na boty potřebují mlynáře a obuvníky a ČT zjistí, že v těch oborech, kde nebyla práce třeba i víc než deset let, \“paradoxně\“ nikdo nestuduje… Tak ministr musí v TV oponovat, že má koncepci na podporu průmyslových oborů…
Text pojmenovává vizi, k níž se máme blížit, protože je vtělena do zákonů a ústavního pořádku! Kroky od ní odvozené musí být jednak řízeny strategicky, aby nešly proti sobě. A když celkové strategické řízení implementováno není (nakročeno je Nantlovou a Černikovského Strategií, uvidíme, co z ní zbyde..), ministr by měl se svým týmem zjistit protichůdnosti v činnosti státu a snažit se je tlumit, aby lidé ve školství nebyli permanentně rozladěni, když se ohlásí nové plány, a ty zase neodpovídají na jejich každodenní obtíže, a někdy dokonce vytvářejí nové…
Co se týče mých \“osobních\“ návrhů, co dál dělat: je to snaha poctivě pochopit, co si učitelé myslí o nové situaci výchovy a vzdělávání a o své nové roli (jako to udělal na omezeném vzorku začínajících učitelů a studentů učitelství dr. Bauman ve svém výzkumu): učitel má být průvodce učením se žáků – proto musí být jeho příprava zaměřena na (1) vytváření příležitostí pro samostatnou nebo skupinovou činnost žáků s učivem a (2) na její sledování a vyhodnocování; nikoliv jen na výklad a kontrolu (formou klasifikace). Stát by se měl (3) zabývat výzkumně tím, jak učitelé chápou svou \“novou\“ roli, co by vedoucích zaměřené činnosti s cíli na různém stupni obtížnosti s ohledem na učební předpoklady žáků (mnohokrát omýlaná a ničím systémově nepodporovaná individualizace a diferenciace vyučování). Příprava a další vzdělávání učitelů by se mělo též zaměřit (4) na zpětnou vazbu žákům, která má být okamžitá a adekvátní, ale výzkumy zjišťují, že je buďto žádná (učitel je jako by překvapen tím, že žák něco samostatně vytváří a není schopen vůbec žádné reakce!) a nebo všeobecná, tedy nic neříkající o konkrétním výkonu žáka (srov. případové studie zde: Šeďová, Švaříček, Šalamounová, Komunikace ve školní třídě, s. 111 – 135). K tomu může pomoci dobře nastavený kariérní systém, v němž bude hrát roli při určování postupu učitele hlavně jeho erudice a vidoucí přesnost při reflexi účinnosti vlastních vyučovacích praktik (třeba ve spolupráci s nějakým k tomu určeným pedagogickým pracovníkem).
Takový KS ale zatím nemáme; zdá se mi, že vlastně ani moc nevíme, co a jak se děti ve skutečnosti učí – to nahrazujeme v RVP cíli, které jsou formulovány v podstatě stejně pro základní i střední vzdělávání – a v tom doufáme, že se žáci naučí \“aspoň něco\“. A když pak při maturitě vidíme, že se nenaučili ani napsat krátný souvislý dopis nebo vypravování, externí hodnocení maturity zase zrušíme… Tato chabá teorie by měla být na straně státu čase vystřídána jinou: snažit se podchytit, co jsou adekvátní cíle v základním vzdělávání (tedy potřebné cíle pro každé dítě, které povinným vzděláváním prochází) a soustředit se na ně – a zbytek, rozšiřující či prohlubující vzdělávací obsah nabízet školám jinak: napříkad formou kvalitních učebních opor vytvořených v dobře vymezených projektech za prostředky ESF…
Řízení (ve smyslu to manage, cíleně dosahovat změn) a kontrola (u nás) není to samé, jsem rád, že se v tom shodneme.
E Kocourek
3.2.2014 at 18.53Vážený pane kolego, i já vám děkuji za reakci, a to velice obšírnou. Vaše zmínka o KS je velice zajímavá, ale překážek na cestě k němu vidím ještě více než vy a trnu, co by nastalo, kdyby onen KS chtěl zavést … třeba někdo, kdo ty překážky nevidí tak zřetelně.
Když si z mnoha údajů vyzobnu třešničku, jsem rád, že se (vedle mnohého dalšího) shodneme v názoru na zavádění výuky angličtiny v nízkém věku žáků. Ano, za současných podmínek naprosto kontraproduktivní. A těmi současnými podmínkami míním existenci druhu homo sapiens.