V březnu umřel Ivan Landsmann…

… a bohužel se o tom málo píše a mluví. Ani mně se moc nechce, protože jestli má promluvit dílo, tak zde to platí násobně. Vzpomínali jsme tu Havla, Topola a další osobnosti. I Landsmann byl těžká váha. Ale nenápadná, jako povodeň v Olomouci v roce 1997. Voda stoupající o metr denně nevadí, když to netrvá týden. A při čtení Pestrých vrstev se propadáte do proudu třeba i měsíc, třeba i dvě desítky let (hrubá doba, kterou pokrývá sugestivní syžet). Je to závrať…
Skoro víc ani nechci fakt psát, Ivane, mám Tě rád, i když už nepobavíš dalšími dřystami…
Jen si neodpustím kritickej štulec. Protože i to by Ivanovi vadilo, psát o dobrých knihách intelektuálské hlouposti… Jako to předvedl Jan Vitvar v Respektu. Knihy o stárnoucích lidech plné šťávy mnoha děrami času odtékajících devadesátých let a nekompromisního mizení prostě nejsou špatné protože plné sentimentu. Byť by byly částí kritiky hodnoceny právě tak. To jsi, kritiku (připomínám Houellebecqa – není smutnější práce než kritik umění), přehnal! 🙂
Landsmann je milá jednohubka i celodenní ambiente. Obojí dostatečně zasytí a snad to tak bude i dál. Bavte se, čtěte!!